NÁŠ HAPPENING SEDMÝ A ZÁJEZD ŠESTÝ

Milá Alenko K. a Květo P. ( a osm dalších ) , které jste nemohly odjet s námi - těch deset volných míst v autobusu také nebylo k zahození - na čtyřdenní putování po Severní Moravě a Polsku, pro vás a nejen pro vás je toto vzpomínání.

Z Roztyl jsme odjížděli na Svatého Václava v půl sedmé.Tentokrát už s námi nejel náš Standa Hubáček, ale pan Barek (vypadá jako Zdeněk Troška), s vysokým fialovým autobusem. Padli jsme do sedadel a spali a spali. Na Bouzov se jelo dolem přes Humpolec (asi strach z dálnice) a zrovínka 4 km před Bouzovem nás objížďka odhodila do krajin, kde jsme „chytli bouzovský syndrom“ – na třech křižovatkách za sebou jsme byli ujišťováni, že to máme jen za 7 km, ale ujeli jsme jich nejmíň čtyřicet. Bouzovem jsme se tedy mohli kochat až po poledni, ale stál za to. Zlaté slunce, modré nebe a barevná historie.

( Linda Skolková má spoustu nádherných fotek z celého zájezdu, podívejte se na :
http://www.libor-novacek.com/skolkova/knihovnicky_zajezd_2005/ ).

Dalším poutním místem byl Štramberk se svojí „Trúbou“, jeskyní Šipkou, Národním sadem a muzeem Zdeňka Buriana (s hlídací kočkou). A samozřejmě Štramberské uši: perníková pochoutka v trojím provedení – obyčejné ( Hanuš říkal dietní), ořechové a plněné krémem – někomu se možná podařilo dovézt je domů celé a neporušené, já jsem ty narušené další dny průběžně jedla.

V Českém Těšíně jsme se ubytovali v hotelu Central. Ten porevoluční architekt, který tento starý secesní hotel předělával, musel být blázen. Nahoře ve druhém patře mají namísto výtahu kladkostroj, ale tentokrát nikoho nahoru vytahovat nemuseli. Po otevření pokojových vchodových dveří vstoupíte do vykachlíčkované koupelny velikosti tanečního sálu, kde se v jednom koutě krčí záchod a v druhém stojí sprchový kout s čirými skly. Očividná absence držáků, háčků, poliček. Nic. Za odšupovacími, volně visícími dveřmi je malá ložnice bez skříně, dva věšáčky na stěně, jedno ramínko, pár šuplíků a ani jedna lampička. Jedna jediná elektrická zásuvka a v ní televizor. A pokud zrovna nebydlíte s rodinným příslušníkem, stud vám téměř nedovolí vykonávat hygienické úkony, protože zvuky i odér jsou všude. Člověk si povzdychne, jde se navečeřet do pizzerie za náměstím (ceny slušné, vedle baru navíc prodejna dřevěných a neplastových suvenýrů za poloviční ceny) a potom jde spát, protože ráno se jede do Krakova.

Cesta Polskem je trošku lepší než před deseti lety, kdy silnice byly jen dvouproudé, benzínku jste potkali jednou za sto kilometrů, odpočívadla žádná a záchody taktéž. Do Krakova se sice buduje dálnice, ale hotový je jen malý kousek, takže se zbytek stejně jede jen ve dvou pruzích, po okreskách, sedmdesátka normální rychlost a zákaz předjíždění. Na jedné nás vyděsilo návěští podjezdu pod tratí, světlost 3,5 metru a náš autobus s toutéž výškou – projedeme, nebo očešeme střechu? Za námi plno, v protisměru plno a pan Barek striktně odmítá vypustit pneumatiky (všichni naléhavě chceme uplatnit příklad z obecné školy!). Těsně před podjezdem je naštěstí zatáčka a docela slušné místečko na zaparkování, tak uděláme místo dalším a čekáme na nějaký vysoký autobus. Přijede, řidič pochopí, proč čekáme, a s úsměvem nám předvede, kolik tam ještě zbývá místa. Cesta je volná.

V Krakově parkujeme hned pod Wawelem, takže první cesta vede nahoru do katedrály a hradních místností, na Dračí jámu a ochozy na hradbách. Sluníčko stále svítí jako včera, utekli jsme českému dešti za hranice všedních dnů. Po Wawelu pospícháme na Krakovský rynek, ale je rozkopaný, tak si ho necháváme na konec a letíme do Muzea Czartorysjkých, protože jsem tu byla již dvakrát, ale poprvé měli zavřeno a podruhé byla Leonardova Dáma s hranostajem zapůjčená jinam. Muzeum se mi teď omlouvá tím, že má ve čtvrtek vstup zdarma. A potěší nás nejen Leonardem, ale i nějakým tím Cranachem a Brueghelem.

Venku skočíme za roh na Barbakan a tam nás zaskočí první kapky deště. Čeká nás ještě kostel se dvěma nestejně vysokými věžemi, rozkopaný rynek a Sukiennice, radniční věž je bohužel nahoru nepřístupná a najednou prší, jen se leje. Stejně za hodinku odjíždíme, to hlavní jsme viděli, a tak se uchýlíme do první kavárničky, která je po ruce. Poděkuje se nám v podobě teplého jablkového moučníku gratis ke každému kapučínu a dvěma brčky v džin-toniku. V autobusu čekáme na opozdilce, někteří stihli i židovské město, některým se podařilo zabloudit.

Po pozdním příjezdu do Těšína se dokonce některým chce přejít na polskou stranu za řeku Olzu, soutěžní družstvo se v hotelové restauraci snaží dodělat happeningový program, zbytek jde spát.

Do Katovic odjíždíme hned po snídani, v nové budově Slezské knihovny nás přivítají více než srdečně a v zasedačce je s námi celé načalstvo včetně direktora. Pouštějí nám video o jejich automatizovaném skladišti a my sledujeme přepravky, které se samy vysunují a zasunují a zíráme na červené „vagónky“, jezdící na zemi, na stěnách i pod stropem, které se nevysypou, ani když jsou vzhůru nohama (na cédéčku od Lindy v pražské kronice SKIP máte k dispozici i tři videoukázky). Prohlídka knihovny je velmi rychlá, protože se musíme vrátit na happening do Těšína, ale velké prostory, světlo, kytky, vybavení a technika v nás navozují libé představy o budoucí Národní knihovně na Letenské pláni, možná

Večerníčkový happening letos stíháme i se zahájením, jsme tedy zařazeni do soutěže a sledujeme (občas pod deštníky) prezentaci zúčastněných knihoven. Bohužel příliš zaujatě, čehož využije jeden z mnoha místních „bezdomovců“, kterému se podaří ukrást Zlatě Houškové peněženku z kabelky. Hajzl, ať zčerná! Obdivuju Zlatu, že odvádí na pódiu profesionální výkon a dokáže komunikovat, jako by se nic nestalo. Naše družstvo není letos okostýmované, máme jen jakýsi obrázkový materiál s nejznámějšími večerníčkovými postavičkami, a tak Zlata na poslední chvíli změní původní koncepci a naši prezentaci pojme „cimrmanovsky přednáškově“ pro různé skupiny uživatelů – pro všechny, pro seniory, děti, studenty, firmy a menšiny. Členky družstva Zlata Houšková, Jája Štěrbová, Šárka Tafatová, Linda Skolková a Petra Pejšová musí vydolovat maximum odvahy a exhibicionismu, aby bez hudebního doprovodu uzpívaly následující texty.

Pro všechny jako úvod zpívá Šárka

 Křemílek a Vochomůrka

Důvod znám (ne)jen já
a teď ráda řeknu ho vám,
proč se chodí do knihoven k nám.

Všechno znaj´ , všechno maj´
a to zázemí!
Malý ráj studijní
zdá se mi!

Důvod má každý z vás,
kdo chce víc a lépe znát,
proto chodí do knihoven k nám

Pro seniory zpívá Zlata

 Večerníček

Když se dívám do občanky,
vidím s úžasem,
že už nejsem zas tak mladá,
pořád tu však jsem.

V knihovně mi patří svět,
nevadí mi počet let,
nikdy tu nejsi sám!

Učím se tu vesele,
potkávám tu přátele,
S nimi si povídám.

Pro děti zpívají Šárka a Petra:

 Mach a Šebestová

My jsem žáci 3.B.
Hovoříme za sebe:
jak račte věděti,
knihovna je pro děti.

Čteme, píšem‘, malujem‘,
případně si majlujem‘.

Milujem‘ nejvíce
své mámy – náhradnice,
(a to jsou knihovnice).

Sluchátko nám neschází,
Internet nás provází .
Spí s námi Andersen.
za soutěž je plno cen.

Máme tu i kolotoč,
odpověď na každé proč.

Kniha je překrásná,
cédečka jsou úžasná,
(perspektiva nejasná…)

Pro menšiny zpívá Jája:

 Kočičáci

Máme chuť i náladu
povědět vám krátce,
že se žije v knihovně
skoro jak v pohádce.

Tady všechna koťata
tmavá, bílá, mouratá
nemusí se vůbec bát!
Knihovna je kamarád.

Pro studenty (hlasem tak hladkým a sladkým jako med, lépe než Bohdalka) přednáší Jája :

Rákosníček

Za 8.regálem a 5.počítačem,
za katalogem dřevěným i elektronickým
leží referenční centrum a v něm
sedí knihovnice ochotná tak,
že by se dala krájet.

Vtom najednou ve dveřích rupne,
v počítači klikne
a ve dveřích se objeví čtenáříček.
Je to uživatel-studentík.
Co má umět, neumí,
co má napsat, stáhne z Internetu,
a co na Internetu nenajde,
to chce po knihovnici.

A ta se krájí, krájí a krájí.
Začne ráno v devět
a skončí večer v deset.
To už jí zbývá jenom kousíček…
A aby se čtenáříček-studentík
nemusel moc namáhat,
vymyslela pro něj dobrou radu:

Ptejte se knihovny!

Za všechny firmy, které do knihoven chodí za informacemi, jmenuje Linda:

Natěračskou firmu „Štaflík a Špagetka“

Všeumělskou dílnu „Ferda Mravenec a Brouk Pytlík“

Cestovní kancelář „Bolek a Lolek“

Výzkumný ústav (knowledge management) „Neználek a Všeználek“

Manželskou poradnu „Rumcajs a Manka“

Lesnický závod „Hajný Robátko a jelen Větrník“

Zoologickou zahradu „Pejsek a kočička“

Státoprávní orgán „Krakonoš a Trautenberk“

Výrobnu medu a medových výrobků „Včelí medvídci“

Entomologický ústav AVČR „Broučci“

Nakladatelství časopisu Urob si sám „Pat a Mat“

- Linda je napomínána pro překračování časového limitu. Prosí o strpení a jmenuje dál -

Pedagogicko-psychologickou poradnu „Spejbl a Hurvínek“

Kosmetické salóny „Víla Amálka, Maková panenka, Žofka“

Ekologickou iniciativu z okresu Kolín „Pojďte pane, budeme si hrát“

Spolek pro ochranu zvířat „Maxipes Fík a Jája“

- Linda je odstrkována od mikrofonu, ale podaří se jí ještě sdělit, že odkazy na ostatní organizace naleznou zájemci ve Virtuálním Referenčním centru na Zlatých webových stránkách naší knihovny na adrese www.zlata.cz !!

Známý ostravský moderátor Roman Pastorek vypadá mile překvapeně, diváci se smějí a tleskají po každém čísle, je to dobré! Po soutěži v ježdění na koloběžce a s papírovým autíčkem, házením míčků na terč a kreslením Večerníčkovy jednokolky (za nás bojuje Šárka) následuje vyhlášení vítězů. Letos vyhrávají dvě knihovny, nešlo rozhodnout jinak. A tak „Bróci z Holomóca“ (s úžasnou Janinkou, starou pannou, která se musí každé ráno holit) a Knihovna města Ostravy s vynikajícím Krakonošem a zejména Trautenberkem přebírají ceny, stříká šampaňské. Bylo dohodnuto předem, že další happening se bude konat v Praze (kristeježíííši), a tak naše soutěžní holky přebírají od Českotěšínských putovní óbrdžbán, který počká v Klementinu na příštího vítěze.

 Večerní program s pohoštěním se koná v Kulturním a společenském středisku Střelnice.

Stoly se prohýbají pod slaným i sladkým jídlem, všechna sladká a některá slaná jsou označena kouzelnými jmenovkami – „Rumcajsův verpánek“, „Bobky Boba a Bobka“, „ Karkulčiny košíčky“, „Robátkův hřbet“, „Ná(řezy) žáků 3.B“, „Cipískův sen“, „Kostičky Štaflíka a Špagetky“, „Dort pejska a kočičky“, „Buřty maxipsa Fíka“ atd. - takže i oči mají co dělat.

Od jídla nás musejí několikrát lákat zpět do sálu, kde nastupuje GAD – Gorolské (horalské) Amatérské Divadlo, s představením „Žena v trysku staletí“ od Zdeňka Podskalského. Mezi herci je i starosta města Jablunkova, představení je zkrácené a tak to odsejpá.

Lidová skupina OLZA (dvoje housle, basa, harmonika, zpěv) nás pomalu dostává do nálady a když už jsme konečně načatí a ochotní zpívat, tak se seberou a odejdou. Následuje totiž karaoke – hudební doprovod i text jsou z počítače k dispozici, stačí jen nějaký dobrovolník, který se chopí mikrofonu. Knihovnice se nechtějí ztrapňovat, tak se toho ujímá manžel jedné z nich a po něm zpívají členové GADu. Slavíky z Madridu a další písničky zpíváme už jako o život všichni. Na úplný konec vystřihnou GADi „tu našu“ horalskou, několikahlasou halekačku, až nám vžene slzy do očí. Opravdový konec, loučíme se a jdeme spát.

Ráno se naposledy vidíme na společné snídani ve Střelnici. Na cestu dostáváme navíc domácí plněné bagety s touto visačkou:

MACHOVO SLUCHÁTKO
vyrobeno v: Český Těšín, ČR
datum výroby: před happeningem
datum spotřeby: do zítřka

Děkujeme, loučíme se a odjíždíme na Hukvaldy. Slunečné dopoledne, nádherný park, zřícenina, výhled, Janáčkův domek. V parku stojí směrovka na hospodu, kde vám dají certifikát, že sedíte u Janáčkova stolu (ale jen k jídlu a až ve tři odpoledne), ale na směrovce jsou tři různé údaje 20, 30, a 50 metrů. Na hradním nádvoří je pár jabloní, červená jablíčka popadaná hustě na zemi jsou docela dobrá. Knihovnice si kupují v podhradí valašské frgály (pardon, koláče – víte, že frgál je původně cosi nepovedeného?) v místní pekárně a k tomu vyslechnou konverzaci mezi prodavačkou, francouzskou babičkou a její českou vnučkou. Každá mluví svojí řečí a všechny si rozumí, je to povzbuzující pocit. Íčko je nadprůměrně vybavené informačnímu materiály zdarma, novým nábytkem, Internetem i schopnou a velice „frendly“ pracovnicí. Nádhera.

Čeká nás ještě Nový Jičín se svou novoučkou knihovnou instalovanou v bývalé vile továrníka Ferdinanda Czeicznera. Mají úžasnou zasklenou verandu se starožitným nábytkem a vysokými kytkami, štukový strop a starý nábytek, překrásné historizující lustry vyrobené na objednávku pro potěchu oka a duše, a pro potěchu našich těl se podává kofola s rumem a štramberské uši.

V zámku se jdeme podívat do muzea s výstavou klobouků nazvanou „Nechte na hlavě“, podíváme se i na výstavu hraček (jé, mají tady némlich stejný kočárek z pětapadesátého jako jsem měla já!), barbíny a plyšáky a… , je málo času. Ještě si zajdeme na WC a ejhle – Marie Terezie hlídá ten s panenkou, Franc Lotrinský ten vedlejší. 

Město je opravené, čisťoučké a barevné, v tuto chvíli má zcela prázdné velké náměstí a já si nostalgicky vyfotím uprostřed tři malé opuštěné knihovnice. Na jedné zdi visí pamětní deska generála Laudona, který zde zemřel… Ale už je čas najít náš autobus a jet domů.

Déjednička je volná, bez zádrhelu, letíme ku Praze a hodný pan Barek zastavuje nejen na Roztylech, ale i na ÍPáku a na Karláku. Takový servis, ach.

Budiž pochválen za tento výlet pražský SKIP, Zlata s Hanušem a Hankou Novou zvlášť J !

Zapsala a nafotila

Věra Tafatová

8.10.2005

31.10.2005