BULLETIN
SKIP

1
2006

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

JAK JDE ŽIVOT

ptá se Mgr. Mileny Kodýmové (K) za redakci Bulletinu SKIP Ladislav Kurka (R)

Mgr. Milena Kodýmová je známá jako dlouholetá ředitelka městské knihovny v Jindřichově Hradci. Řadu let byla předsedkyní sekce veřejných knihoven SKIP a ještě déle vedla komisi vyhodnocující nejlepší obecní knihovny v jednotlivých krajích. V roce 2003 obdržela jako první vůbec Cenu ministerstva kultury ČR za významný počin v oblasti poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb. Milena Kodýmová se rozhodla odejít do důchodu.

R: Tak Vy jste si to nerozmyslela?

K: Nerozmyslela.

R: Co Vás přivedlo k rozhodnutí odejít do důchodu?

K: Důvod je dvojí - rodinný i profesní. Nastal čas vrátit mojí nemocné mamince její péči, protože bez ní bych těžko mohla být ve svém profesním snažení úspěšná. A taky jsem patřičně natěšená na svého desetiměsíčního vnoučka. A ten profesní důvod? Ten je také jasný. Jsem bytostně přesvědčena o tom, že v okamžiku, kdy člověk dosáhne důchodového věku, by měl svoji funkci dát k dispozici. Sedíte-li na ředitelské židli 15 let a za tu dobu se Vám i něco podařilo, snadno pak propadnete iluzi, že všechno víte nejlíp, umíte nejlíp a že by to ti ostatní přece měli chápat.! Podle mého názoru je ale třeba dát prostor mladším, vitálnějším, pružnějším, pohotovějším, obratnějším a taky odvážnějším (pokud ovšem ale nepostrádají to pravé profesní zaujetí)! Soudnost se tomu říká... No a potom mi přece kyne vstříc moje jarošovská knihovna. Bláhově se domnívám, že teď konečně budu mít více času na realizaci svých mnohdy naivních i ztřeštěných nápadů.

R: Ale není to přece jen škoda odložit ad akta tolik zkušeností profesionálních a spolkových?

K: Víte, hlásí se věk a já cítím, že mi ubývá síla k odpovědnosti za druhé i k rozhodování. Do funkce by měl přijít někdo s jasnou vizí a chutí ji prosazovat.

R: A přijde?

K: Doufám. Probíhá druhé kolo konkursu, výběr není dosud ukončen. (Rozhovor probíhal 15. 2. 2006, mezitím konkurs skončil.)

R: Tak tedy budeme bilancovat. Co považujete za svůj největší úspěch ve své dlouhé knihovnické kariéře?

K: To je přece jasné a víte to i Vy - nastartování procesu modernizace venkovských knihoven. Je to obtížný úkol, ale zároveň i velká výzva. První úspěchy se už dostavily. Podařilo se navázat spolupráci se Spolkem pro obnovu venkova a za jeho podpory proniknout s knihovnickými kritérii do soutěže Vesnice roku. Cílené působení na samosprávu mění postoj starostů i dalších představitelů obcí k venkovským knihovnám. Začínají je vnímat jako důležitou součást společenského života a často už i jako příležitost získat finanční prostředky v některém z grantových programů či prestižní ocenění pro obec zapojením do soutěže Knihovna roku, která se opět díky profesní iniciativě sekce veřejných knihoven SKIP stala už dokonce státní cenou. Jen zarytý škarohlíd z toho nemůže mít radost! Jsme ale pořád na začátku cesty a pár nadšených jedinců nic nezmůže. Věřím však, že skvělé metodičky v terénu jsou zárukou úspěchu.

R: Jak jste se ke knihovnictví dostala?

K: Vlastně jednoduše, i když to mělo být původně úplně - jinak. Jsem totiž sportovně založený člověk a vyznávajíc heslo "sportem k trvalé invaliditě" jsem už na gymnáziu začala skákat s padákem.

(R: Mimo rozhovor: Tak to snad byla první knihovnice parašutistka.)

K: Prostředí letiště ve mně vzbudilo přání být letuškou. Na chvíli pak přišel jiný zájem - díky zálibě v dějepise jsem přemýšlela o archeologii. Jenže: celé dětství i na studiích jsem navštěvovala knihovnu doma v Jarošově. Když tehdejší paní knihovnice skončila, stala jsem se ještě před maturitou (od 1. 1. 1967) dobrovolnou knihovnicí - a moje úvahy zamířily do této profese. Absolvovala jsem nástavbu pražské SKŠ a téměř okamžitě nastoupila do jindřichohradecké okresní knihovny, nejdříve do půjčovny pro dospělé. Při zaměstnání jsem pak vystudovala knihovnictví na vysoké škole.

R: A zde jste až na malý odskok do samosprávy zůstala dohromady 37 roků. Od kdy jste paní ředitelkou?

K: Od 1. ledna 1991, tedy 15 let. Hodně se toho za tu dobu událo, ale budu ráda vzpomínat, je za čím se ohlédnout.

R: Přišla nějaká krize?

K: To víte, že přišla. Na dno svých sil jsem si sáhla v roce 1994. Vyvrcholila tehdy zdlouhavá a obtížná transformace tehdejší okresní knihovny na městskou, dokončovala jsem inovační kurs na fakultě a ztratila jsem muže, to vše v několika měsících. Ale ne nadarmo se říká, že ženská vydrží víc než člověk...

R: Pak jste si užila zdařilou rekonstrukci kasárenské budovy na knihovnu. Jak přijali čtenáři tuto změnu?

K: Jak jinak než dobře! Každá změna k lepšímu je přece vítaná. Ostatně řada kolegů to mohla posoudit v roce 2004, kdy Jindřichův Hradec hostil knihovníky na valné hromadě SKIPu. Prý se všem u nás líbilo a mnozí prý rádi vzpomínají.

R: I já to potvrzuji. Jindřichův Hradec je asi jediné české město, které má v názvu ulice knihovnu. Jak k tomu došlo?

K: Po zrušení vojenské posádky a přestavbě kasáren zůstala slepá ulice vedoucí ještě k budově HZS a nyní i k finančnímu úřadu stále bezejmenná. A tak nejen v mé hlavě vznikl spontánní nápad nazvat ulici U Knihovny a zastupitelstvo nakonec tento název odsouhlasilo.

R: Vy a SKIP - to jde přeci už dlouho dohromady, asi tak jako Wimmerová - Kodýmová, ne?

K: Asi to tak bude. Spolu jsme začínaly (ale o tom už čtenářům Bulletinu SKIP vyprávěla Dana Wimmerová). Když se rozhodla z funkce vedoucí sekce veřejných knihoven SKIP odejít plzeňská Dáša Svatková a hledal se její nástupce, právě Dana mne do toho "uvrtala" s tím, že mám přece zkušenosti s venkovskou knihovnou - a mé knihovnické srdce nedokázalo odmítnout. Následovalo šest let činnosti v této funkci, snad úspěšných.

R: Zůstanete "funkcionařit" ve SKIP i nadále?

K: Proč zrovna "funkcionařit"? Nestačilo by pro venkovské knihovny "jenom" pracovat? A s tím se samozřejmě počítá.

R: Málem bych zapomněl na Váš podíl při akci Knihovna roku, která přerostla až do hodnocení, kterému se mezi knihovníky říká státní cena. Jak to bylo?

K: Tak to je na dlouhé (ale příjemné) povídání. Když se podařilo začlenit hodnocení knihoven do kritérií soutěže Vesnice roku, tak kromě účasti v krajských soutěžních komisích získali knihovníci i zastoupení v celostátní hodnotící komisi. Bylo (a stále mi je) ctí, že tam můžu knihovnický stav zastupovat. Postupem doby jsme si my všichni knihovničtí komisaři vydobyli zasloužený respekt, a když se z lůna soutěže Vesnice roku zrodila Knihovna roku, začalo to samosprávu stále více zajímat. A potom předseda SKIP Dr. Richter využil příhodné situace a navrhl z pozice svých četných funkcí zařazení Knihovny roku mezi státní ceny. Argumenty byly silné, takže dobrá věc se podařila. Z toho plyne, že můj osobní podíl je pouze součástí našeho kolektivního snažení.

R: Tak nám ještě představte svoje stálé působiště.

K: Jarošov je obec se 725 obyvateli 7km vzdálená od Jindřichova Hradce. Knihovna s úctyhodnou tradicí (letos slaví 120 let svého trvání) o ploše 90 m2 má 5400 svazků a 140 čtenářů, elektronický katalog a 3 PC s připojením na internet. Je otevřeno 12 hodin týdně a lidé, když potřebují, vědí, kde bydlím. Ale v knihovně nepracuji sama, pomáhá mi jeden mladý muž k tomuto účelu rekvalifikovaný v rámci známého projektu jihočeského SKIP. Máme za sebou např. Noc s Andersenem, která byla věcí celé obce - účastnilo se 120 lidí, ROK Pravdy - vydařený projekt, který přesáhl svým významem nejen hranice obce, ale i kraje. A co mě těší nejvíc, dodnes žije a nabízí stále nové a nové impulsy. Pro svůj důchodový věk mám další plány, tak mi držte palce, abych je stačila všechny zrealizovat.

R: Paní Milena je už několik dnů či týdnů důchodkyní (od 1. 3. 2006), přejme jí tedy dlouhá léta a všechno nejlepší a držme palce.

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0