BULLETIN
SKIP

1
2009

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

Čtenářství

O četbě z mnoha stran

Profesora Jiřího Trávníčka naši knihovníci dobře znají. Vystupoval na volné hromadě SKIP v Olomouci, na semináří v Goethe Institutu, ale hlavně: byl vůdčí duší výzkumu četby 2007 atd. S prof. Trávníčkem (T) hovoří Ladislav Kurka (R).

R: V poslední době jsme zahrnováni výsledky nejrůznějších anket, cen a žebříčků. Je to dobře, nebo to je degradace výsledků? A myslíte si, že toto "žebříčkování" ovlivňuje výběr naší četby?

T: Nemyslím si, že je to špatně. Považuji to za pomoc v třídění valícího se množství vydávaných knih. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé na různá doporučení (ankety, žebříčky, ceny) čekají, že se potřebují něčeho chytnout, neboť knih je zkrátka moc...

R: Co vůbec ovlivňuje naši četbu? Můžete do odpovědi promítnout výsledky posledního výzkumu četby.

T: Nejvíce vzdělání. A pokud to chápeme vývojově, tak i rodiče (a vůbec rodinné prostředí), kteří dětem čtou a kupují jim knížky. Např. v Německu (v průzkumu z roku 2008) 49 procent čtenářů ve věku 14-19 let uvedlo, že nedostávalo od rodičů knihy jako dárek, přitom v roce 1992 to bylo jen 28 procent a v roce 2000 41 procent. Docela zlověstný trend.

R: Takže bychom asi záslužnou akci Celé Česko čte dětem měli rozšířit o akci Každý rodič dětem knížky. Můžete říci , jak je to s nakupováním knížek pro děti od rodičů u nás?

T: Čtení a nakupování knih spolu souvisí, třebaže ne úplně přímo. Lze očekávat, že ten, kdo dětem čte, má i potřebu občas nějakou knihu koupit. Pokud jde o druhou otázku, my jsme zkoumali, jak knihy nabývá populace od 15 let výše, nikoli to, k jakému účelu (pro vlastní potřebu, dar jiným, dar dětem atd.) lidé knihy kupují. Na tohle bychom se chtěli zeptat až v šetření, které se bude věnovat především knižnímu trhu. To z roku 2007 bylo zaměřeno na knihovny. Ptali se na to Kanaďané v průzkumu z roku 2005 a vyšlo jim, že poměr knih zakoupených pro vlastní potřebu versus těch, které kupujeme jako dar pro jiné je 3:1, ovšem ani tohle zjištění neodhalilo, kolik knih je zakoupeno specielně pro vlastní děti. Dost důležitou roli také hraje, zda a jaké dětské knihy máte v domácí knihovně.

R: Naše knihovny mají také své páky, jak dostat dobrou knihu k dítěti - Kamarádka knihovna, Noc s Andersenem i regionální a místní akce, začínají se v rámci hnutí Knihovna 2.0 vytvářet v rámci webů knihoven stránky pro výměnu čtenářských názorů.

T: Knihovny v tomto dělají skvělou práci a zaslouží si obdiv i uznání. Stránkami mnoha knihoven jsem doslova nadšen; namátkou: Třinec, Karviná, Uherské Hradiště, Mahenova knihovna Brno, Vyškov, Slaný, Šumperk... V poslední době vznikají u nás různé čtenářské kluby, např. maminek na mateřské dovolené, které se nechtějí bavit jen o kašičkách a dupačkách, ale potřebují si vyměňovat názory na knihy, které přečetli... Je to trochu import z USA (reading communities), kde takovéto komunity fungují už nějakou dobu. Dokonce v některých knihách jsou na poslední straně umístěny návodné otázky, k nimž by bylo dobré případné diskuse vést; existují i webové stránky, kde se lidé mohou takto setkávat alespoň elektronicky.

R: Uvědomuji si jako velký ctitel díla Jaroslava Foglara, že ten zorganizoval přímo masové hnutí čtenářských klubů, ale také si uvědomuji, že v nich v podstatě o četbu příliš nešlo, i když to ušlechtilé myšlenky celého hnutí nijak nedegraduje. Na začátku 90. let jsme se pokusili s podporou JF hnutí čtenářských klubů obnovit, ale doba už byla jiná. Jak dlouho se už věnujete výzkumům četby?

T: Teď mě trochu zkoušíte, co? První článek o čtenáři jsem napsal v roce 1992, ale to bylo o čtenáři tzv. implicitním, modelovém, tedy v tom, který se dá vyčíst z díla. Se svými studenty jsme pravidelně tímto způsobem interpretovali různé texty, básnické a prozaické. Další fáze byla, že jsem si u studentů dělal malé průzkumky toho, co čtou, časem i jejich čtenářské biografie. No a v roce 2007 jsem - za pomoci kolegy Richtera - skočil do velkého zkoumání celé české populace. Podařilo se nám to pod záštitou dvou institucí, které jsou z povahy toho, čím se zabývají, k tomu povolány: Národní knihovny ČR a Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Osobně velmi na soužití literárních vědců a knihovníků věřím a práce v tomto NAŠEM společném prostoru mi činí velkou radost.

R: Nevadilo by Vám, když budeme rozhovor ilustrovat jednou kočkou?

T: Bazálně proti kočkám nic nemám.

R: Co považujete za nejvýznamnější zjištění z Vašich výzkumů?

T: No hlavně to, že jsme je konečně udělali, tedy že máme za sebou první reprezentativní průzkum české populace a před sebou bohdá průzkumy další. Každé tři roky chceme šetření opakovat, pokud nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčí a pokud zůstane ministerská ruka (finančně) otevřena. Vyšlo nám, že jsme čtenářský národ, že média jako televize a nejnověji internet nejsou generální nepřátelé čtení. Ano, chovají se jako predátoři, ale jen vůči nejslabším kusům ze stáda; mají tedy políčeno na sporadické čtenáře.

R: A víte, co bude Vaší největší zásluhou?

T: To tedy věru nevím...

R: Když se Vám podaří výzkum četby, na stejných základech jako byl ten z roku 2007, alespoň dvakrát zopakovat. Ale to se ještě načekáte - do roku 2013, když mají mít Vaše výzkumy tříletou periodu. Pojďme zpátky k literární tvorbě. Co říkáte fenoménu Viewegh?

T: On plní důležitou roli. Dokázal vytvořit v české literatuře střední proud a funguje jako jakási záchytná síť. Kdybychom neměli jeho díla, skončí tento střední proud čtenářů jistě na pokleslém čtivu typu D. Steelové či J. M. Simmela. Není asi náhodou, že v našem průzkumu se nejoblíbenější knihou stalo Vejce a já od Betty MacDonaldové a mezi spisovateli právě Viewegh. Jde o velmi podobné případy: výrazná preference u ženských čtenářek, inteligentní humor a velmi dobře zvládnuté spisovatelské řemeslo. Myslím, že problém současné české literatury - zejména ze socio-kulturního hlediska - spočívá spíše v tom, že chybí dostatečně silný střední proud (Vieweghové různých odstínů), tedy že nemáme prvotřídní druhořadou literaturu. Zato druhotřídních autorů prvořadé literatury - zdá se mi - máme dost.

R: Který Viewegh se Vám líbil?

T: Román Báječná léta pod psa, Vybíjená, Nápady laskavého čtenáře a docela i zatím poslední Román pro muže...

R: Představte nám činnost detašovaného pracoviště Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně.

T: Jsme skutečně jen pracovištěm detašovaným, nikoli pobočkou (to bývalo kdysi), takže není tuze co představovat. Je nás devět, z toho jedna sekretářka a jeden dvojdomý literární vědec-básník (Petr Hruška). Patříme každý do nějakého oddělení, já například do oddělení pro výzkum literární kultury; náš hlavní stan je rozbit v Praze Na Florenci.

R: Co právě čtete?

T: Je toho víc. Vždy tkám takříkajíc na více stavech, ale nikdy nedokážu číst současně dvě knížky prozaické. Na poli čtenářologickém mám rozečtenu knihu Pierre-Laurenta Cosseta a Lenky Grafnetterové Jak čtou Češi, Francouzi a Němci Hrabalova Anglického krále; na poli sociologickém je to Strukturální proměna veřejnosti od Jürgena Habermase, zatím jsem z ní četl vždy jen kusy, teď se jí pokouším zdolat celou. V próze jsem - i díky chřipce - dočetl tlustoromán Jonathana Littella Laskavé bohyně a o pak se pustil do knihy Pavly Frýdlové Ženám patří půlka nebe, což je deset velmi zajímavých osudů českých žen (narozených mezi lety 1938-1958); teď zrovna čtu román Slováka Pavola Rankova Stalo sa prvého septembra (alebo inokdedy).

R: A na závěr prosím o doporučení, co si mají přečíst čtenáři Bulletinu SKIP?

T: Naprosto mě strhl Littellův román a velmi si lebedím i nad románem Rankovovým. V obou případech jde o skvělé prózy... a pro mé románofilské srdce i potvrzení toho, že velký a strhující román je stále možný. Z knížek, které mě zaujaly v době ne tak bezprostřední, jsou to dva faktografické romány; oba berou látku z našich nedávných dějin - Jan Novák: Zatím dobrý a Ota Filip: Osmý čili nedokončený životopis. Rovněž velmi osobitá a strhující vyprávění.

R: Tak Vám děkuji za rozhovor a až se příště uvidíme, řeknu Vám svůj názor na Laskavé bohyně a doufám, že k tomu nebudu potřebovat chřipku.