BULLETIN
SKIP

1
2007

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

INFORMAČNÍ SERVIS

200 let povinného výtisku v Olomouci /1807 - 2007/

Pražská Universitní knihovna, jako první knihovna v habsburské monarchii, získala právo na jeden bezúplatný povinný výtisk každé knihy vydané pražskými tiskaři a nakladateli nařízením českého gubernia z 21. 12. 1781, vydaného zásluhou svého správce Karla Rafaela Ungara. Od roku 1782 sem tedy nejdříve jen pražští tiskaři a od roku 1807 pak všichni tiskaři z území Čech odevzdávali knihovně povinný výtisk. Dvorský dekret ze 2. 4. 1807 stanovil, že každý tiskař nebo nakladatel v Království českém musí bezúplatně odevzdat jeden povinný výtisk každého vydaného "tištěného díla" Veřejné c. k. univerzitní knihovně v Praze.

V letech 1791-1809 spravoval Olomouckou knihovnu Josef A. Karmášek /1746 - 1809/, který byl předtím skriptorem pražské klementinské knihovny. J. A. Karmášek podal již v roce 1791 návrh, aby olomoucká knihovna měla stejné právo z území Moravy. České gubernium stanovilo až v roce 1807, že každý tiskař nebo nakladatel na území Markrabství moravského musí bezúplatně odevzdat jeden povinný výtisk každého vydaného "tištěného díla" ve prospěch knihovny Olomouckého lycea. Dvorní studijní komise dekretem z 15. 3. 1811 právo příjemců prohloubila na povinný výtisk novin, časopisů a map. Zároveň nařídila důsledné dodržování dvorského dekretu z r. 1807, pokud možno i zpětně, neboť až dosud byl dodržován liknavě. Od tohoto roku až do roku 1935 dostávala olomoucká knihovna jeden výtisk všech tiskovin vytištěných na Moravě, a v určitých obdobích i výtisky ze Slezska. Toto opatření znamenalo, že je v současnosti ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci nejbohatší sbírka moravik v ČR.

Bohužel ona liknavost při zasílání povinného výtisku zůstala některým vydavatelům a nakladatelům dodnes. I přes dlouholetou platnost zákona podrobné statistiky knihoven ukazují, že značná část produkce není odevzdávána a tedy bibliograficky zachycena a uchována. Přestože platí právo bránit se proti nesplnění povinnosti podáním návrhu na správní řízení s nakladatelem, některé krajské knihovny nevyužívají všech možností pro vymáhání svých práv. Lze se oprávněně domnívat, že regionálního čtenáře nebo badatele ponejvíce zajímají spisy vydané na území konkrétního kraje či regionu a nikoli např. v regionu na opačné straně České republiky. Ostatně i dnešní legislativa rozlišuje příjemce tzv. celostátních a regionálních povinných výtisků. Primární snahou všech příjemců povinných výtisků by mělo být pokračování v uchování národního kulturního dědictví a o naplnění práva na svobodný přístup k informacím, ke kterým povinný výtisk významně přispívá.

Roman Giebisch