BULLETIN
SKIP

1
2007

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

DO RÁMEČKŮ

Soul - světový kongres IFLA

Kapesní neoficiální průvodce

Kapitola třetí: Jak se baví Soul

Přepravu po Soulu usnadňuje rozsáhlý systém metra. Turisté se setkají se svéráznou kulturou.

Nedělní odpoledne se stalo vítanou příležitostí k prohlídce města. Stojíme před volbou. Řídit se lákavými nabídkami pro turisty ve stylu Travelers´Best Choice nebo se vydat na průzkum "na vlastní pěst". Volíme kombinaci obého. Z průvodců tištěných i internetových si sestavujeme vlastní průzkumný plán.

Trasa začíná na stanici metra. Je třeba zvolit správnou výši jízdného a po chvíli váhání, zda umíme správně vyslovit název cílové stanice se rozhodujeme prakticky - ukázat ono místo na mapě. Ze stanice Samseong metrem překračujeme řeku a směřujeme do staré části Soulu. Naší cílovou stanicí je místo s prostým názvem Dongdaemun Stadium. Musím přiznat, že později, kdy jsem se již cítila dostatečně zběhlá ve výslovnosti místního názvosloví, jsem se při koupi jízdenky na metro právě do této stanice pokusila o její získání bez pomoci mapy. Bohužel prodejce se ukázal zřejmě nezkušený a mé "dokonalé" korejštině vskutku nerozuměl a tak jsem opět skončila u vizuální metody "prstu a plánku".

Ale pojďme zpět na stanici Dongdaemun Stadion. Většinou jde o tak rozlehlé labyrinty, že je velmi důležité již předem vědět, kterým směrem chceme vyrazit. Jinak se jedná o bezútěšné série výstupů po schodech do dusného horka a nekonečného okolního proudu aut, kdy se ulice nijakým způsobem nedá překonat. A pak se znovu noříte do útrob podchodů a doufáte, že ten příští výstup bude ten správný. V našem případě, po pečlivé přípravě nad plánkem, jsme byly hned napoprvé úspěšné. Ocitáme se na rušné ulici plné obchodních domů a lemovaných stánky prodavačů všeho možného. Tyto atrakce ale nejsou našim cílem. Proplétáme se mezi davy a s jistotou směřujeme k Cheonggyecheon Stream. Jde o místní promenádu kolem koryta umělého potoka zanořeného pod úroveň okolních ulic a přemostěného četnými mostky. Vzdálenosti mezi nimi jsou na plánku přesně uvedeny a tak informuji kolegyni, že přesně po 1 644metrech vyjdeme na most Baeogaedori Bridge a odtud dále do parku Jongmyo, jedné z památek UNESCO.

Podél koryta potoka je živo. Je to ráj pro rodiny s dětmi i hloučky postarších mužů. Ti posedávají na kamenných stupních na březích potoka, někteří si s vykasanými nohavicemi chladí v proudu nohy a všichni živě debatují. To děti se bez zábran cachtají a smějí přímo uprostřed proudu. Chvíli máme chuť se připojit, ale nakonec ve stínu jakýchsi falešných zábran, tak neučiníme. U zmíněného mostu vystoupáme na úroveň ulice a úzkou uličkou mezi zavřenými krámky se proplétáme k bulváru, který nás dělí od parku. Cítím, že kolegyni se příliš nechce nořit do "zadních dvorků", nyní povětšinou opuštěných. Jsem ale stále optimisticky naladěna informací, že jde o jednu z nejbezpečnějších zemí. Prošli jsme úspěšně.

Vstupujeme do parku, který je plný života. Na trávnících polehávají lidé, pod altánky vyhrávají kapely. Prodereme se hradbou těl kolem jednoho takového místa. Kapela již ne mladých muzikantů s vervou vyhrává a její posluchači s nadšením podupávají do rytmu. Publikum se ale proměnilo. Zmizel rodinky s dětmi, které jsme potkávaly na promenádě u potoka, a zůstali pouze senioři - muži. Mladí lidé a ženy se dají napočítat téměř na prstech jedné ruky.

Procházíme tímto živým mraveništěm a zanedlouho se noříme do areálů chrámů a velebného ticha. Zdaleka zde nejsme sami, ale chrámy ukryté ve stínu zeleně jakoby všechny návštěvníky přiměly ke zvolnění a ztišení uspěchaných dnů. Jongmyo Royal Shrine skrývá typické paláce s rozlehlými kamennými nádvořími i menší intimní zákoutí. Po mostě překlenujícím rušnou silnici přecházíme dál do dalšího areálu, kde se dojmy dále stupňují. Paláce Changgyeonggung nabízejí kouzelné prolnutí starobylých paláců a asijských zahrad. Počátky areálu se datují do roku 1418. Podobně jako další památky byl i tento areál totálně zničen požárem během japonské invaze v roce 1592 a následně byl znovu vystaven v roce 1616. Znovu podlehl velkému požáru v roce 1830. Během japonské kolonizace zde byla zřízena zoo a botnická zahrada. Díky vládnímu projektu z roku 1983 byl celý areál obnoven v původní podobě. K jednomu z nejpůvabnějších paláců patří Tongmyeongjeon Hall - palác královny a sál pro bankety. Přestavujeme-li si rozlehlý palác v našich měřítcích, musíme rychle své představy poopravit. Palác přestavuje v dnešních očích takovou menší vilku, nicméně s nádhernou vnitřní i vnější výmalbou v převažujících červených a zelených tónech. Právě před tímto palácem se setkáváme s prazvláštním jevem. Na otočné informační ceduli si pročítáme anglický text. Po chvíli si všímáme, že nás sleduje postarší pár. Jakmile se od panelu vzdálíme, rychle jej otáčejí tak, aby angličtina nezůstávala na přední straně. Zpočátku tomu nevěnujeme pozornost, ale onen pár se zčista jasna objevuje všude, kam jdeme a chová se vždy stejně. Po čase bylo zřejmé, že o sobě vzájemně dobře víme a muž, který cosi "brblal", se na nás dokonce usmál. O jaké projevy šlo, se ale můžeme dodnes jen dohadovat.

Po prohlídce palácových areálů, živě vzbuzujících představy dávných událostí, se dostáváme do světa tradičních trhů, plných nástrah pro kapsu turistů - Insadong. Úzké uličky s nesčetnými krámky lákají ke koupi tradičních korejských produktů - malovaných vějířů, látek, keramiky, čajů , kabelek a oděvů. Stylové čajovny a malé restaurace lákají k tradičnímu posezení. Počáteční nadšení se však postupně mění v jistou jednotvárnost a únavu. Obzvláště, když už máme v taškách "horké" úlovky, začíná převažovat tužba jediná. Dostat se co nejrychleji na metro a do klidu klimatizovaného hotelového pokoje.

Onen nedělní podvečer jsme nakonec narazily i na mládež. To už ale bylo opět na druhém břehu řeky, v našem "domácím" supermoderním centru COEX. U mládeže byl poměr pohlaví víceméně vyrovnaný. Kde se ale vlastně baví ženy - manželky, to nám zůstalo utajeno.

Kapitola čtvrtá: Jak se domluvit na ulici

Existuje zde silná komunikační bariéra. Jen málo místních obyvatel hovoří některým světovým jazykem.

Organizátoři kongresu IFLA mysleli téměř na všechno. Na webových stránkách byl umístěn základní slovníček výrazů. Možná někteří trénovali, já vyjela na cestu s nezodpovědnou neznalostí takových základních výrazů, jakými jsou Gam-sa-ham-ni-da, An- nyeong-hi-ga-se-yo, Bu-tak-ham-ni-da nebo Do- wa- ju- se- yo. Přitom například ten poslední byl velmi důležitý - znamená help, nebo-li pomoc. O pomoc jsme žádali poměrně často vždy, když jsme se ptali na cestu. Pravda je, že i tehdy, když jste žádnou pomoc nežádali a s hlavami zanořenými do plánů jsme se snažili nalézt ten správný směr, Korejci nás sami velmi často oslovovali se snahou poradit. Bylo to milé, ale ne vždy účinné. Na jednom rozlehlém tržišti jsme se dokonale zamotaly a musely se zeptat, kde to vlastně jsme. Narazily jsme na mladíka, který byl nadmíru vstřícný a anglicky s námi nadšeně komunikoval o našem místě původu. Když jsme zjistily, kde se nacházíme a sdělily mu, kam se chceme pěšky dostat, upřímně se zděsil. Pěšky? To snad nemyslíme vážně? Na takovou vzdálenost je třeba vzít si taxi. Paličatě jsme trvaly na svém, čímž si nás definitivně zařadil do skupiny podivínů a s neodolatelnou jistotou nás poslal přesně opačným směrem.

Ing. Libuše Nivnická

Kapitola pátá: Noční vyhlídka a kouřící pivo

Tyto situace v oficiálních průvodcích nebyly nalezeny.

Tyto dva prožitky jsme si způsobily zcela dobrovolně. Jak už to tak bývá, jste-li na druhém konci světa, zcela přirozeně se sdružujete s krajany. A tak jsme se také rozhodly, že některé atrakce je třeba prožít společně.

Podle turistických průvodů si samozřejmě nemůžete nechat ujít noční vyhlídku ze Seoul Tower. Záležitost to za normálních okolností není nijak náročná. Na vrchol Mt. Namsam, 480 metrů nad mořem vede pohodlná kabinová lanovka. Že nemůžeme odjet ze Soulu, aniž bychom věž navštívily, jsme byly přesvědčovány dalšími kolegy z naší vlasti. Trošku nás sice odrazovala skutečnost, že na tento výlet jsme měly vyrazit ve společenských šatech a na vysokých podpatcích, ve kterých jsme absolvovaly závěrečnou recepci. Ale na převlékání čas nebyl a zvítězil smysl pro soudržnost. Ostatně trasu metra již důvěrně známe, plánek sice zrovna u sebe nemáme, ale to se přece nedá minout. A je zde navíc bezpečno. Krátce po deváté hodině večerní vyrážíme. Noc je teplá a dusná. Pravděpodobně jsme vystoupili na správné zastávce a někde v sešeřelém svahu tušíme kýženou stanici lanovky. Hrdinně stoupáme strmými uličkami. Občas nás sice provází mírně udivené pohledy domorodců, ale to nás nijak neodrazuje. Houstne tma i dusno. Pot nedůstojně stéká pod látkou večerních šatů a dámské podpatky ztrácejí pro jejich nositelky veškeré kouzlo. Posléze slavíme částečný úspěch. Někde v polovině svahu uvidíme kus vlevo a pod námi svítící stanici lanovky. Máme volbu. Vyjít zbytek trasy pěšky nebo kus sestoupat a vyvézt se. Po krátké debatě se naše skupina rozděluje. Část pokračuje pěšky, část se vrací na lanovku. Samozřejmě se nahoře zase sejdeme. Tento předpoklad byl sice správný, ale vloudila se chybička. Lanovkový tým logicky předpokládal, že je rychlejší a tak se pod věží usadil na lavičku a čekal. A čekal a čekal, vysvětloval zřízencům, kteří se již chytali na zavření, ať ještě chvíli vydrží, že čekáme na kolegy. Byli vlídní, ale nekompromisní. Kolem půl jedenácté přestali na věž vpouštět. Naše nervozita stoupala. Co se jim jen mohlo přihodit, že zde ještě nejsou? Ten moment nám bylo celkem jedno, že onu vyhlídku na desetimilionový noční Soul neuvidíme. Totální překvapení nastalo, když místo z očekávaného směru se pěší tým vynořil za našimi zády od věže. Dotaz: "Kde jste tak dlouho, čekali jsme vás nahoře na věži" nás doslova usadil. A tak jsme si užily noční vyhlídku. Puchýře na nohou mi ji ještě dlouho připomínaly.

V kapitole druhé v minulém čísle jsem již krátce zmínila naše setkání s typickou korejskou kuchyní. Co se zde ale pije? V marketu si stejně jako kdekoliv jinde na zeměkouli koupíte přírodní minerální vodu či některou ze světových značek nealko nápojů. Podobně si v restauraci můžete objednat víno a pivo. Nejsem znalec piv, takže nemohu hodnotit jeho kvalitu. Co mne ale rozhodně zaujalo, byly zážitky ze dvou restaurací: sklenice a vnější efekty. V té první bylo černé pivo servírováno v něčem, co připomínalo přesýpací hodiny. Vysoká štíhlá sklenice s tenkým "pasem" uprostřed byla uchycena v dřevěném držáku. Efektní, ale nepraktické. I vysoký člověk měl problémy, jak se z této sklenice napít. To ale nebylo nic ve srovnání s "kouřícím" pivem. Nedaleko našeho hotelu tepala rušným životem přeplněná hospůdka s venkovním posezením. Když jsem nakonec našli volný stůl a objednali si, octl se nám zanedlouho na stole džbán s víkem a kouřící hubičkou. Velikost džbánu jste si mohli objednat podle velikosti společnosti v rozpětí od dvou až asi po šest litrů. Kouřový efekt vyvíjela vhozená kostka suchého ledu, snad za účelem udržení perlivosti tohoto moku. Zdá, se že se tato hospůdka těšila velké popularitě. Ostatně, v horkém večeru mělo i toto pití svou platnost, ale ve srovnání s pravým českým ...?

Příště: Setkání s korejskou kulturou

Česká večeře versus tradiční korejské stolování

Střípky z kongresu

Kontrasty Soulu