BULLETIN
SKIP

3
2005

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

INFORMAČNÍ SERVIS

JAK SE UČÍ (NE)ČÍST

Informační gramotnost, funkční gramotnost, čtenářská gramotnost. S těmito termíny se v poslední době setkáváme stále častěji. Základ pro všechny tyto gramotnosti je naučit děti číst a naučit je číst tak, aby textu rozuměly, aby chápaly obsah slov.

Problematikou čtenářské gramotnosti se v posledních letech zabývaly dva významné mezinárodní výzkumy. Výzkum PISA (2000) byl zaměřen na čtenářskou gramotnost patnáctiletých žáků a jeho výsledky již byly publikovány. Výzkum PIRLS, který se uskutečnil v roce 2001, byl zaměřen na žáky 4. ročníků ZŠ. Publikace Ivety Kramplové a Evy Potužníkové Jak (se) učí číst, kterou v červnu vydal Ústav pro informace ve vzdělávání, přináší výsledky výzkumu PIRLS a zároveň se pokouší i o srovnání obou výzkumů. Publikace je rozdělena do 5 kapitol doplněných přílohami ilustrujícími pojetí obou výzkumů.

První kapitola nás uvede do problematiky čtenářské gramotnosti a přináší stručnou informaci o pojetí výzkumu PIRLS

Ve druhé kapitole najdeme výsledky a porovnání výsledků našich dětí s dětmi v ostatních státech, rozdíly mezi chlapci a dívkami (které jsou pracovnicím dětských oddělení veřejných knihoven empiricky známé), mezi dětmi z městských a venkovských škol. Z otázek zaměřených na školní knihovny vyplývá, že městské školy uvádějí sice bohatší knihovní fond, ale školní knihovny venkovských škol jsou více využívané. Zajímavé je, že při porovnání výsledků dětí městských a venkovských chápe výzkum status rodiny pouze na základě vzdělání a postavení otce. Přitom nebere v úvahu vzdělání matky, který má podle řady jiných výzkumů výraznější vliv na vzdělávání dětí a tedy i na to, zda a jak děti čtou.

Třetí kapitola se zaměřuje na postoje dětí ke čtení. Přináší informace o tom, zda vůbec děti ve volném čase čtou a co čtou. Nechuť ke čtení jako aktivitě ve volném čase je u našich dětí ve 4. třídě velmi výrazná. Přitom i v tomto výzkumu vychází vysoká korelace mezi pozitivním vztahem ke čtení a dosaženými výsledky ve čtenářské gramotnosti. V mezinárodním průměru čtou děti nejvíce příběhy a romány. Naše děti uvádějí jako nejčastější "čtivo" časopisy a naučnou literaturu. Beletrii, jazykem výzkumu romány a příběhy, čtou v rámci mezinárodního srovnání naše děti nejméně. Proč? Neumějí tak dobře číst? Přitom naše dětská literatura, která je v knihovnách i na knižním trhu v dostatečném výběru, není nepřitažlivá.

Návštěva knihovny, ať již školní nebo veřejné, má prokazatelně vliv na úroveň čtenářské gramotnosti dětí. Zhruba 90% českých dětí zařazených do výzkumu má k dispozici školní knihovnu. V ní je většinou 500 knih pro celou školu. Pouze 40% žáků má ve školní knihovně více než 2000 knih. Knihovníkům tato čísla řeknou více o možnostech vlivu školních knihoven na výchovu ke čtenářství. Zajímavá je v této kapitole i tabulka ukazující personální zajištění školních knihoven, a další, která porovnává počet školních knihoven s více než 5000 tituly knih a profesionálním knihovníkem v jednotlivých zemích.

Čtvrtá kapitola se zabývá způsoby výuky čtení. Učitelé byli tázáni na to, jaké zdroje (informační prameny) a aktivity v rámci vyučování využívají. Z výsledků vyplývají dvě hlavní metody, které si pro ilustraci můžeme pojmenovat podle regionů, kde se užívají, jako tereziánskou - podle školství zavedeného Marií Terezií - a anglosaskou.

Anglosaská metoda používá ke čtení to, čím děti žijí a co děti baví: dětské knihy a časopisy, dále pak výukový software a internetové materiály. V rámci výuky čtení si děti často čtou potichu - pro sebe. Vytváří se tak vnitřní motivace ke čtení.

Tereziánská metoda, která je zaměřená na výkon a kompetence, využívá k výuce čtení především čítanky a jiné učebnicové materiály, které jsou oficiálně garantovány. Před materiály z internetu a výukovým softwarem (pokud nějaký je), dávají učitelé přednost časopisům. Čte se především nahlas. Zarážející je fakt, že u nás používají metodu čtení nahlas - předčítání, při kterém je žák opravován a které mu většinou nepůsobí potěšení - převážně mladé učitelky. Nejhorších výsledků v naší republice dosáhly ty školy (16%), kde učitelé nepoužívají při výuce čtení dětské knihy vůbec!

Pátá kapitola se pokouší o srovnání výzkumů PISA a PIRLS. Přestože přímé srovnání těchto výzkumů je obtížné, oba výzkumy shodně ukázaly nedostatky českých žáků v práci s textem. Jednou z příčin by mohlo být, že naše školy mají ještě stále blíže k norimberskému trychtýři než k eseji. Snad právě připravované rámcové vzdělávací programy přinesou změnu do škol i výuky čtení.

Ludmila Čumplová

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0