BULLETIN
SKIP

Stránky se neaktualizují, živá verze viz http://bulletin.skipcr.cz/bulletin/Bulletin.htm

2
2005

Aktuální číslo Archiv Obsah

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

O librosaurech a dalších nápadech

S Danielou Wimmerovou (W) hovoří Ladislav Kurka (R)

Paní Danielu Wimmerovou z knihovníků veřejných knihoven zná kdekdo a také leckdo z jiných sítí. Pracuje již přes 20 let v Městské knihovně v Českém Krumlově jako pracovnice oddělení regionálních služeb (dříve - metodička). Je dlouholetou předsedkyní jihočeského regionálního výboru SKIP. V roce 2003 dostala v Seči medaili Z. V. Tobolky udělenou SDRUK a na valné hromadě SKIP 2004 v Jindřichově Hradci převzala Cenu českých knihovníků.

R: Jak jde Váš profesní život?

W: S "knihovničinou" jsem začínala v severních Čechách. Měla jsem štěstí na lidi - potkala jsem několik báječných knihovnic, které mi ukázaly kouzlo této profese. Nejdřív to byla paní učitelka Věra Suchá, která mne učila a vedla obecní knihovnu v Dubí (ano, je to ta krásná víska nedaleko Teplic, dnes vyhlášená zcela jinými službami). Později, když jsem začínala svou "profesionální dráhu" v roce 1966 v bílinské knihovně, to byla její vedoucí paní Věra Jirásková. Po roce následovala nástavba na SKŠ do roku 1969 a poté práce v již zmíněné knihovně v Dubí a Okresní knihovně v Teplicích. Díky metodickému vedení teplické knihovny, v osobě metodičky Olgy Milcové a tehdejší ředitelky Jarmily Trägrové, jsem pronikla do základů "knihovnického řemesla". Od roku 1984 pracuji v okresní, nyní městské knihovně Český Krumlov. I tady jsem se potkala s mnoha zajímavými lidmi, kteří mne profesně dotvářeli. Jsem jim za to moc vděčná.

R: To se tak někdo má pracovat v takovém nádherném městě.

W: Město Český Krumlov má své nezaměnitelné kouzlo. Když jsem tu před mnoha lety prožívala svatební cestu, netušila jsem, že tu budu někdy pracovat. Mám k tomuto kraji jistou citovou vazbu.

R: A kdy jste si začala se SKIPem?

W: Do našeho svazu jsem vstoupila hned v roce 1968 ještě jako studentka SKŠ. Na ustavujícím sjezdu jsme působily s kolegyní Milenou Kodýmovou jako služba u prezence. V obnoveném SKIP pracuji od roku 1990 a hned od začátku jako členka regionálního výboru za okres Český Krumlov. Jen se mne teď neptejte, kdy jsem vystřídala ve funkci předsedkyně Dr. Helenu Landovou, to bych musela hledat, ale bylo to poměrně brzy.

R: Čím je pro Vás práce ve SKIP?

W: Jsem jedináček, ale vždy jsem byla obklopena spoustou kamarádů. Dodnes jsem pro mnohé z nich hlavní kontaktní osobou. Obrací se na mne, když se chtějí dozvědět něco o dalších spolužácích. Od té doby mi zůstalo organizování schůzek a najednou se to hodilo ve SKIP, kde jsem zase obklopena spoustou kolegyň. Mám dvě dcery, které tvrdí, že když 10 minut nemluvím o knihovně, tak nejsem ve své kůži. Takže SKIP je obyčejná, ale důležitá součást mého života - abych se držela Vaší otázky.

R: Jihočeský region je hodně rozlehlý. Jak ho vůbec uřídíte?

W: Výbor se sice schází nepravidelně, podle potřeby, ale pracuje v něm celkem 12 ochotných a nápaditých knihovnic zastupujících všechny bývalé okresy regionu (včetně Pelhřimova). A každá má na starosti něco - některá má na starosti spolupráci s Klubem dětských knihoven, další spolupracuje se Spolkem pro obnovu venkova a zajišťuje soutěž Knihovna roku, dále je potřeba ošetřit spolkové hospodaření, aktualizovat adresáře. U některých akcí je nutné využít celého týmu. Někdo to vymyslí a domluví, další pomohou s realizací a nezanedbatelné je i to, že se většina výboru podílí na zajištění pohoštění a tak to, co se doma upeče, se na akcích SKIPu sní. Malá podzimní setkání se konají střídavě v jednotlivých okresech, garantovaná vždy příslušnou členkou RV, každé setkání má svůj ráz a přináší něco nového. Už se těším na letošní, které se bude konat v Třeboni.

R: Kam chodíte na nápady?

W: Mezi lidi.

R: ???

W: Hrozně ráda jezdím k jiným - buď jsme lepší nebo mne tam něco napadne - získám inspiraci. A kam jsem se nedostala služebně, tak jsem se dostala se SKIPem. A ty nápady vznikají postupně. Např. Literární Šumavu jsme daly dohromady s Pavlou Suchou z Plzně, projekt Knihovna - informační centrum obce (jehož součástí byl i rekvalifikační kurz) zase s Milenou Kodýmovou. Ani Malé podzimní setkání nebyl můj nápad, já ho jen rozpracovala - původně se jednalo o setkání pražských a jihočeských knihovníků (spolužáků), které svolaly Iva Johnová a Helena Landová. Mně se líbil ten nápad i prostředí Zlaté Koruny. Byl to takový chabý pokus vytvořit "poutní místo knihovníků", kde by se každoročně mohli scházet k duchovní i tělesné obrodě. Jak už to v životě bývá, realita byla poněkud jiná a ukázalo se, že změna - pořádat setkání vždy v jiném jihočeském městě - původní záměr vylepšila a obohatila.

R: Neříkejte, že všechno vymýšlíte "v tandemu". Co takhle Librosaurus? To jste také vymyslela s někým dohromady?

W: Ani tady nejsem originální. Moc se mi zalíbila figurka dráčka, která vznikla pro Klub dětských knihoven. Díky momentálnímu nápadu se z něj vyvinula "cena jihočeských knihovníků", kterou dnes mohou získat jen ti veřejní činitelé, kteří pro jihočeské knihovny něco zásadního a dobrého udělají. Ale máme i jinou jihočeskou specialitu - spolkový prapor. Ani tady nemohu říct, že by to byl jen můj nápad. Snad jen impuls vyšel ode mne - významnou roli tu měla kolegyně Lída Švíková, která prapor vyšila. Její manžel je autorem původního "loga". Nedovedete si představit, jak jsme se dohadovaly, když jsme měly určit barvu rožmberské růže, kterou na prapor dáme. Snad si znalci vzpomenou, že Vítek z Prčic měl 5 synů a každému dal do znaku růži jiné barvy. Máme jich tam všech pět.

R: I když Vás někdy pro pravidelnou spolupráci s Bulletinem SKIP označuji jako svou pravou ruku, donedávna jsem neměl tušení o Vašem kronikaření.

W: Spolkové kroniky jsou mou skutečnou chloubou. Velice mne těší dávat dohromady fotky a další materiály, třídit vzpomínky zajímavých osobností se kterými jsme se během naší činnosti setkali. Máme jich už sedm a nikdo si již nedovede představit třeba Malé podzimní setkání bez listování v kronikách a bez vzpomínání.

R: Řada Vašich aktivit se na štěstí neomezuje na jihočeský region. Asi nejznámější jsou v knihovnických kruzích jízdy po republice při každoročním vyhledávání knihovny roku.

W: Podílela jsem se na činnosti Sekce veřejných knihoven a zde jsem stála u zrodu soutěže "Knihovna roku". V září už po šesté pojedu s ostatními členy celostátní komise vybírat tu nejlepší knihovnu. Na tyto "spanilé jízdy" se vždy těším. Je to příležitost k setkání s báječnými lidmi a možnost poznávání, že mnohé mé sny už jinde realizovali. Také cesta k samotnému vyhlašování vítězné knihovny byla zajímavá. Každoroční schůzky v Zrcadlové kapli jsou plné "člověčiny" a srdečnosti. Velmi se mi líbilo, když cenu knihovníkům předávala paní Viktorie Špidlová. Bylo vidět, že problematiku malých knihoven zná a že si skutečně váží toho, co knihovníci v obcích dělají. Mám pocit, že jsme paní Špidlové (jako knihovníci) dostatečně nepoděkovali za to, jak naši profesi i celou zemi reprezentovala v době, kdy byla "celebritou". Vím, že se snažila knihovnám pomoci a nikdy o tom moc na veřejnosti nehovořila. Musím se přiznat, že ani tady jsem neodolala a prvních pět ročníků soutěžč jsem zmapovala do jedné kroniky.

R: Když jsem před lety křtil v Českém Krumlově česko-rakouskou publikaci o knihovnách s následnou exkurzí, byla dost zřejmá Vaše orientace na malé knihovny. Platí to stále?

W: Když člověk začíná jako knihovník v malé knihovně a potom přes 20 let pracuje jako "metodik", nemůže zůstat neosloven. Mnohdy se mi prolíná pracovní náplň se spolkovými činnostmi. Prostě to nejde oddělit. Např. původním impulsem pro projekt Knihovna - informační centrum obce a následný rekvalifikační kurz bylo postupné stárnutí knihovníků na Českokrumlovsku a otázka, kam by se vývoj knihoven měl ubírat dál? Na půdě spolku jsem zjistila, že je víc lidí, kteří se tímto problémem zabývají a marně hledají řešení. Tak jsme to zkusili.

R: Je vůbec něco, paní Wimmerová, co se Vám nedaří??

W: Chtěli jsme každoročně vydávat "skládačku" představující nejlepší knihovnu regionu, ale nějak nám to v poslední době nejde.

R: Co říká Vašim aktivitám rodina?

W: Obě dcery mi se SKIPem pomáhají, starší Pavla dokonce s hospodařením našeho regionu a zúčastňuje se i našich akcí (jednou dokonce vyučovala na Literární Šumavě knihovnice country tance), na happening v Opavě vymyslela úbory a dokonce byla i platnou členkou soutěžního družstva. A s mnoha knihovnicemi si tyká. Mladší Sylva je archivářka a pomáhá mi s rozpracováváním námětů. Když si mne bral můj muž, tak věděl, že si bere trochu i knihovny! A nakonec - vždyť on si rád s knihovnicemi skřápne.

R: Chtěla jste někdy s funkcí praštit?

W: ??? Myslím si, že by člověk měl umět včas odejít.

R: Je to pravda, že jste už v loňském roce nechtěla na valné hromadě kandidovat?

W: … Ano, chtěla jsem se funkce vzdát ve prospěch někoho jiného a využít času do odchodu do důchodu k tomu, abych byla ku pomoci nové předsedkyni skutkem i radou. Můj záměr se nepodařil a tak jsme s ostatními členkami výboru našly jiné (doufám uspokojující) řešení. Tentokrát je to ale OPRAVDU (pozn.: na přání W. velkými písmeny) mé poslední funkční období.

R: Tak já Vám opravdu děkuji - jako své pravé ruce za spolupráci s Bulletinem SKIP a snad si mohu dovolit teď se jmenovat na jednu minutu mluvčím SKIP, abych Vám poděkoval za vše, k čemu jste se tady přiznala.




Obsah

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0

SKIP