BULLETIN
SKIP

1
2004

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

IFLA a informační společnost: Slovo do diskuse o berlínském kongresu

Kongresu IFLA jsem se zúčastnil vůbec poprvé, takže je můj dojem poměrně výrazný. Byl jsem překvapen kolosálností akce, která způsobovala, že bylo někdy obtížné vybrat si program: tematicky blízké sekce byly zhusta zařazeny simultánně, což je škoda, na druhé straně však nejspíše nelze nalézt naprosto uspokojivé řešení. Především však mě překvapila byrokratičnost IFLA jako instituce. Z ní pak plyne nejenom jistá těžkopádnost, ale zejména jakýsi skrytě, ale o to úporněji konzervativní duch, který neladí s takřka ustavičnými proklamacemi o informační a znalostní společnosti. V tomto ohledu mi připadá, že celá organizace (na rozdíl např. od LIBER či CERL) zdaleka není na výši doby. To je možná hlavní důvod, proč se knihovny a knihovnictví nepodařilo výrazněji prosadit do programu Světového summitu o informační společnosti. Bylo by asi dobré se vážně otázat, jaké to bude mít bližší a vzdálenější následky. Můj celkový názor je, že IFLA jako instituce a organizace by potřebovala transformaci.

Osobně mě překvapil značně ideologický ráz IFLA jakožto organizace. Ačkoli se čistě formálně viděno řadí mezi organizace nevládní, v diskursu oficiálních řečníků vykazuje shodné rysy s duchem politických organizací vládních, jako jsou OSN nebo UNESCO. Obvyklá terminologická hantýrka (např. la fracture numérique: Adama Samassékou) pak plynule přechází v ideologické slogany (např. Liberté - Fraternité - Solidarité: Adama Samassékou i moderátor Opening Session). Je potom poněkud osobivé, že IFLA sama sebe ve svých dokumentech považuje za představitele občanské společnosti, a to tím spíše, když v diskusích často užívaný termín public je v tomto kontextu používán jak ve významu "státní", tak "veřejný", ale i "národní". Zdá se mi, že takovýto diskurs a jeho kontext je beznadějně archaický a že diskredituje celý obor v globálním měřítku. Knihovnictví tak totiž o sobě implicitně říká, že nechce společnost, která není etatistická, protože do takové společnosti se nedovede smysluplně zařadit. Myslím, že to neblaze působí i na záležitosti čistě odborné.

Plyne z toho totiž znepokojivě jednoznačné a jednostranné pojetí knihovnictví jako byrokraticko-institucionálního oboru, jakož i explicitní tvrzení, že nejde o obor povahy znalostní, nýbrž praktické (Tord Hoivik). V tom se však projevuje naprostá terminologická a metodická konfúze: "znalosti" se tak rozumí výhradně jako domněle objektivně dané "vědomosti", nikoli jako dodatečné informaci zprostředkovávající (nebo dokonce vytvářející) nové poznání, ani jako schopnosti kombinovat existující informace a tím dospívat k novým zjištěním. Takže právě ono pojetí, které v přítomnosti např. školství (byť obtížně a se skřípěním zubů) opouští jako překonané a dnes už jasně nežádoucí, knihovnictví opětovně proklamuje jako platné a vhodné. Profiluje se tedy jako důsledně konzervativní obor v negativním smyslu. Zdá se ovšem, že takovéto pojetí bude jen obtížně hledat opodstatnění v informační či znalostní společnosti. Klade se tak kruciální otázka: Stalo by se vůbec něco, kdyby toto byrokraticko-institucionální knihovnictví zaniklo a nebylo? Je tudíž spíše třeba myslet na to, co knihovnictví podle požadavků globální společnosti být má, nikoli na to, co stále ještě je.

Spory o pojetí autorských práv jsou v současnosti na denním pořádku, poněvadž změny v chápání autorství a díla jsou podstatným rysem přechodu od tištěného k elektronickému prostředí. Snahou o posílení autorských práv se tak nakladatelská lobby prozrazuje jako tonoucí chytající se stébla. Ještě před několika lety se zdálo, že nakladatelé a knihovny stojí - z důvodu protikladného vztahu k ceně nakladatelských produktů, které jsou předmětem knihovnického zájmu - ostře proti sobě. Nyní však přišla výzva k partnerství (Klaus G. Saur). Poněvadž zazněla v keynote speech celého kongresu, evidentně znamená oficiální názor organizace a dominantní názor jejího členstva. To znamená, že nakladatelé a knihovny hodlají zastávat pozice rigidního konzervatismu, že programově hodlají hledět spíše do minulosti než do budoucnosti. Je to alarmující: oba typy institucí ztrácejí v nově se utvářející společnosti půdu pod nohama a ještě pod sebou řežou větev, když vůbec nepomýšlejí na jakoukoli transformaci. Ztrácejí přitom ze zřetele, že nebezpečí konce bez náhrady je o to bližší a naléhavější.

S tím pak souvisí naprosto jednostranné pojetí čtení jako čtení lineárního (Klaus Ring). Ačkoli lineární způsob čtení zajisté stále, jak svědčí průzkumy, existuje (a bude existovat i nadále), podstatně se mění jeho sociokulturní význam, poněvadž přestává být standardem a začíná být záležitostí exkluzivní. Stavět na tom, že přece stále existuje, naději, že z něj vycházející masivně organizované a institucionalizované knihovnictví zůstane nedotčeno, je tedy vysloveně nerozumné. Je třeba se zamyslet nad novou skutečností, totiž že lineární čtení, čtení a kultura přestávají být totožné. Bohužel však se knihovníci nechávají ukolébat tím, že se stále čte a že někteří jedinci dokonce čtou více než dříve. A to klade další otázky či výzvy: průzkumy (Klaus Ring) a evidence based librarianship (Tord Hoivik) by neměly sloužit potvrzování toho, co jejich autoři chtějí, aby bylo, ale zjišťovat nové a nepředpokládané skutečnosti, umožňovat vytváření variantních strategií apod. Avšak právě variant se v tradici pevně zakořenění knihovníci bojí ze všeho nejvíce.

Blok sekce "Rare Books and Manuscripts" byl koncipován v pevném tematickém vymezení: soustředil se na počátky tištěné knihy ve střední Evropě. Organizátorům šlo o to, aby seznámili účastníky přicházející z jiných civilizačních okruhů nebo i historických kulturních regionů s dobovou situací v jednom specifickém historickém kulturním regionu. To je zajisté dobrý nápad, vyvstávají tu však otázky, které pohříchu nebyly reflektovány. Všechny přednášky (Monika Linder, Krzysztof Migoń, Inara Klekere) se nesly ve faktografickém duchu. Ukázalo se však, že fakta - ač se tak obvykle domníváme - nelze chápat jako objektivní, nýbrž že mají platnost a jsou vůbec fakty jen v určitém referenčním rámci daném v tomto případě právě civilizačním okruhem, resp. na hlubší úrovni historickým kulturním regionem a že bez tohoto rámce jsou takřka nesrozumitelná. Jestliže tedy má historické knihovnictví vstoupit do globální dimenze ještě jinak, než že se lidé prostě setkají na kongresu, je nutné, aby změnilo svůj přístup k faktografii, aby se důsledněji věnovalo jednak metodologickým otázkám, jednak interdisciplinárním apod. studiím, tzn. aby transformovalo tradiční knihovědu. Kromě jediného náznaku v diskusi však na to nikdo jiný nepřipadl. I v tomto případě tedy naprosto jasně dominoval výrazně konzervativní duch (naprosto odlišný od ducha např. organizace LIBER). Myslím, že se zde ukázala hlavní výzva, jež nyní stojí před historickým knihovnictvím, která však nebyla v plné míře rozpoznána a přijata: je třeba naučit se simultánně pracovat s různými faktografickými referenčními rámci, což znamená přejít od důrazu na jednotlivostní faktografii vlastního dosavadní knihovědě k dimenzionální a typologické faktografii hromadného jevu. Domnívám se, že "česká škola" tvorby elektronicko-digitálního prostředí pro práci s historickými fondy by tu mohla přinést leccos nového.

Při dominantním byrokraticko-institucionálním a konzervativním přístupu považuji za inspirativní názor, který zazněl v diskusi (Janine Schmidt), že nelze vše nechávat na státu a že nelze počítat s tím, že všichni budou dělat věci na stejný způsob. I za dodržování standardů je totiž nejefektivnější postupovat se samostatnou odvahou a nečekat na schválení shůry. Pokud se věc začne dařit, zajisté se někdo přidá. To je i moje přesvědčení, bohužel však se mi zdá, že jak v českém, tak v globálním knihovnictví jde ke škodě věci o naprostou výjimku.

Zdeněk Uhlíř

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0