BULLETIN
SKIP

4
2003

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

Týden knihoven

Čí je happening? Náš!

Letošní týden knihoven jsme zahájili v Opavě. Indiánské léto opravdu v indiánském; kromě vlastní výroby i půjčovny kostýmů - iluze dokonalá. Kmenů patnáct plus domácí hostící - spousta knihovnic a knihovníků pohromadě. Účast představitelů města reprezentativní. Organizace skvělá - spousta jídla (k nesnědení), pití, výborné zázemí, doprovodný program bohatý: odborný (výstavy, exkurze, besedy), úžasný (Jarek Nohavica - mám ostatně pocit, že někteří přijeli nejvíc kvůli němu) i překvapivý (Bílé divadlo). Počasí po dobu happeningu perfektní, večer nám trochu sprchlo. Nadšení účastníků - zejména těch, kteří byli poprvé - obrovské. Zdá se tedy, že není co dodat, než díky severomoravskému regionu a především Knihovně P. Bezruče v Opavě, v čele s náčelnicí Zuzanou Bornovou, jejíž úvodní projev byl skvělý a vyvolával salvy smíchu a jejíž nasazení po celou dobu happeningu bylo maximální a bylo zárukou úspěchu celé akce. A to díky opravdové a upřímné.

Přesto mám vtíravý pocit, že něco dodat musím. Určitě tím popudím spoustu lidí. Ale co naděláte, se mnou už to jinak nebude. Takže: máme za sebou celkem pět happeningů a to už se dá mluvit o tradici. Tohle děťátko bylo počato rodiči Vladislavem Raškou (otec) a Zlatou Houškovou (matka) a bylo adoptováno rodinou sekce veřejných knihoven. Rodilo se s tím, že má jít o velmi humornou a velmi otevřenou propagační akci pro veřejnost. Že se knihovnictvo představí co největšímu počtu občanů, médií, politiků a úředníků jednou za rok jinak: jako kreativní, hravé, vtipné, okouzlující, zkrátka lidsky skvělé. Představovali jsme si vzlet balónů nad Prahou, jízdy vyšperkovaných tramvají, fanfáry, plakáty, poutače, zkrátka šou, o které se bude všude vědět. A samozřejmě také představení SKIP - nástupy regionálních delegací, jejich úžasné a vtipné programy, společné veselí a manifestace spolkové síly.

V tomto duchu (byť samozřejmě mnohem komorněji, než jsme snili) proběhl první ročník na Staroměstském náměstí. Pamětníkům připomínám "souboj" s hlučící technikou, strašnou zimu a bosé nohy některých účinkujících a hlavně zájem kolemjdoucích, dotazy cizinců, ostrahu policie, skvělá hesla ("Knihovna - královna mezi veřejnými domy" - se už stala součástí běžné propagace). Druhý ročník byl připraven podobně, technicky jsme se dovybavili lépe (pódium i ozvučení Staroměstského náměstí bylo zajištěno), ale zaskočilo nás počasí. Akce se narychlo přesunula do velkého sálu Městské knihovny. Připravená soutěž byla vynikající, všichni jsme se ohromně bavili, ale… byli jsme sami… Televize přijela, ale když zjistila, že si akci děláme "pro sebe" (pořád se dožadovali toho, kde jsou ty děti, kdy už přijdou), odjela a - nic. Forma soutěže byla připravena proto, aby mohl happening doznat zásadní změny: posunout se mimo Prahu. Nápad měl hned zpočátku spoustu kritiků, a zejména otec (VR) protestoval, že mimo centrum média ani veřejnost nezískáme, ale to víte, kdo má v rodině hlavní slovo, zejména v tak feminizované, jako je knihovnická. A tak se třetí ročník konal u vítězných Jihočechů. Dostali do vínku nejen práci, ale i doporučení nevázat se nutně na formu soutěže, pojmout akci po svém.

V Českém Krumlově nám bylo báječně. Do soutěže se zapojil starosta i senátor, krásně se historicky tančilo a poprvé se výborně jedlo a pilo. V Krumlově se objevila nová věc: přijely knihovny soutěžit "za sebe", ne za region, za kraj. Markantní to bylo bohužel u Prahy, odkud přijela dvě družstva. Pro "SKIPové" družstvo byla domácí (=pražská) konkurence překvapení. Naštěstí jsme v Praze pak už domluvili… Ostatní místní družstva jsme brali jako zástupce regionů, které jako celek chyběly. Poprvé se také za účast platilo (ubytování, občerstvení, aby bylo jasno). Podruhé jsme byli zavřeni sami mezi sebou a bylo už jasné, že vítěz bude pořádat příští ročník. Měl to veselejší, protože k tomu dostal nádherný putovní pohár plný dobrého moku. A vítěze určila náhoda (kostka), protože jsme (ještě) všichni věděli, že vlastně nejde o soutěž, ale o zábavu a o trochu té společné vlastní srandy…

Kdybych měla uvést dosavadní vrcholy happeningu, bylo by to po prvním roce na Staroměstském náměstí určitě loňské Uherské Hradiště. Zase jsme byli na náměstí, tentokrát na ozvučeném, na profesionálním pódiu; naše soutěžní (!) ptákoviny byly viditelné, na pohled srozumitelné a atraktivní pro všechny diváky, tedy i neknihovníky (natahování koštýře, poznávání barvy vína poslepu, stavění věže z knih, zpěv apod.); moderování bylo výborně neustále obráceno k veřejnosti, natáčela televize, natáčel rozhlas, poskytovala se interview, zkrátka bylo to tak, jak jsme si to kdysi plánovali, jen ty balóny chyběly. Samozřejmě se akce neúčastnily davy diváků, ale kolemjdoucích, zastavivších se a dokonce i celoodpoledních návštěvníků bylo v průběhu hodin dost (včetně stánkařů na náměstí, kteří nám v některých úkolech dávali opravdu cenné rady). Na pódiu už se střídalo několik "samostatných" knihoven, ale při celkovém počtu snad 7 nebo 8 družstev to ještě pořád vypadalo jako zastupování regionů. Vítězství bylo zasloužené a těšili jsme se do Opavy opravdu moc.

V Opavě bylo všechno perfektní - viz první odstavec. Jenom… Zase jsme soutěžili… Soutěžní mužstva za regiony už byla jen dvě - a samozřejmě jedno družstvo zahraniční, tj. královské, které sdružuje knihovny valašské. Ostatních dvanáct družstev bylo z jednotlivých knihoven. Po jednotě či spolupráci a regionálních společných akcích ani stopa. Pro velké množství družstev se soutěžilo ve dvou skupinách, takže se tak trochu ztrácel přehled. Nesoutěžící družstva obklopila pódium, na které se všichni nevešli, takže zakryla výhled knihovníkům-divákům, kteří spíše odhadovali a poslouchali, co se děje, než že by to viděli. Několik zabloudivších chodců, kteří vstoupili do klášterní zahrady, jinak opravdu veřejného prostoru, nabylo dojmu, že jde skutečně o soukromou a uzavřenou akci, z níž není nic vidět, a tak zase odešli… Tři lidé mi nezávisle na sobě řekli, že poprvé cítili nepříjemnou reálnou rivalitu a ono "soupeření o vítězství", vyskytl se dokonce i případ takového malilinkatého podrazu…

A tak proto píši tenhle článek. Představuji si, jak se počet družstev každoročně zdvojnásobí - příští rok na třicet a přespříští na šedesát, vždyť víte, kolik šikovných knihoven je… Myslím na soutěžení v mnoha kolech, na náruživý a nesmlouvavý boj o pohár a právo uspořádat větší a lepší hostinu, pozvat slavnější a ještě úžasnější hosty, mít ještě lepší kostýmy a ještě víc rekvizit a trochu myslím i na televizi Nova… Myslím na dvě nepěkné poznámky, které jsem od soutěžících zaslechla na adresu ostatních družstev… Myslím na nelehkou pozici vítězné semilské knihovny (nebo liberecké regionální organizace?). Myslím na sekci veřejných knihoven, která happening vyhlašuje. A myslím na to, co všechno může vyrůst z milovaného, hýčkaného a obdivovaného dítěte.

Je mu teprve pět let a ještě stále z něj může být to, co jeho rodiče, rodina a kamarádi chtějí (?). Je otázka, jestli mu to umíme dát - nové podněty (co kdybychom příště pro změnu nesoutěžili?), lásku a vzájemné pochopení (a ne rivalitu), vědomí sounáležitosti (umíme být společně nebo jen každý za sebe?), smysl (návrat k původnímu záměru oslovení veřejnosti). Uvidíme.

Nicméně rozhodně na shledanou na oslavě šestých narozenin!

Zlata Houšková

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0