BULLETIN
SKIP

3
2003

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

Vím, co čtenáři čtou

V našem průzkumu nejpůjčovanějších knih se pravidelně jako nejpůjčovanější autorka objevuje Lenka Lanczová. Nejen proto, ale i kvůli tomu, že paní Lanczová je knihovnicí ve Slavonicích, jí redakce spolu s knihovnicemi dětského oddělení příbramské knihovny položili následující otázky:

Jste naší kolegyní a zároveň velmi plodnou autorkou (v našich katalozích je evidováno už na 30 Vašich titulů). Jakým způsobem se Vám daří skloubit pracovní a rodinné povinnosti s psaním?

Celkem mi vyšlo 36 titulů v průběhu deseti let, z nichž ten prozatím poslední, román Deváté nebe, se objevil na trhu začátkem června. Ani tohle číslo ale není konečné, protože momentálně pracuji na zbrusu nové knize, která by měla vyjít, pokud vše dobře půjde, zhruba v listopadu. Psaní je koníček velmi blízký mé profesi, na který si čas vždycky najdu, byť pouze po večerech. Někdo se dívá na televizi, já píšu romány.

Ovlivňuje Vás knihovnická profese v tvorbě?

Pomáhá mi. Díky práci v knihovně mám jednak přístup k informacím, jednak přehled o knihách i trhu, vím, co vychází, jaká témata už byla zpracována a jaká ne, no a hlavně jsem v neustálém kontaktu se čtenáři. Vím, co čtou i co číst chtějí.

Kdy jste začala psát?

Bylo mi třináct let, když jsem doma stonala s angínou a hrozně se nudila, a protože jsem měla všechny knížky přečtené, rozhodla jsem se, že si nějaký román napíšu sama. Vzala jsem si tužku a sešit a pustila se do příběhu, který po mnoha letech, úpravách a přepracování vyšel knižně pod názvem Znamení Blíženců. Až do revoluce jsem psala "do šuplíku", první kniha jsem vydala v roce 1992, takže se to trošku nahromadilo.

Neuvažujete při publikačních úspěších o tom, že byste se věnovala pouze psaní?

Určitě ne, protože tím by psaní ztratilo kouzlo koníčku a stalo se povoláním, nutností. Píšu proto, že mě psát baví, a píšu jen tehdy, kdy se mi psát chce, ne proto, že musím, abych se nějak uživila.

Máte při psaní svých knih pro děvčata nějaké výchovné záměry?

Samozřejmě. Ve svých knihách nementoruji, ale ukazuji na příkladech, jak to může dopadnout, když se dívka zachová v té či oné situaci tak či onak. Podle ohlasu čtenářek i jejich maminek vím, že to zabírá, funguje to, a mám z toho radost.

Jak přijímáte recenze typu "Ukázkovým velkovýrobcem chatrných dívčích románků je Lenka Lanczová" (provazni@d.amu.cz)?

Každá recenze je pouhopouhý názor jednoho člověka - a nikde není řečeno, že správný! Naproti tomu jediná objektivní kritika, kterou uznávám, je zájem čtenářů. Ten se totiž dá změřit - počtem prodaných knih. Těší mě, že moje romány mají tak obrovskou čtenářskou základnu, čtou je i ty dívky, které by nic jiného nečetly, o čemž svědčí i ohlasy na mých webových stránkách na www.lanczova.cz. Spoustu čtenářek právě moje knihy přivedly ke čtení a literatuře vůbec. A to je v době, kdy četba rozhodně není dominantní zálibou dnešních teenagerů, mnohem víc než jakákoli recenze.

Vzhledem k tomu, že Vaší dceři už vyšla první knížka a Váš syn se úspěšně zúčastnil literární soutěže "Příbram Hanuše Jelínka", považujete tvorbu za jakési "rodinné prokletí"?

Proč prokletí? Psaní je báječný koníček, který mohu každému jen doporučit. Nadání nepovažuji za prokletí, nýbrž za dar.

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0