BULLETIN
SKIP

1
2007

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

DĚTSKÉ ČTENÁŘSTVÍ

Dětské čtenářství

A ty děti opravdu nečtou? Tato otázka zaznívá často z různých stran včetně médií. Přiznám se, že ji nemám ráda. Ano, různé průzkumy ukazují, že úroveň čtenářské gramotnosti a čtenářství dětí se snižuje. Jenže někdy se z otázky stane pouhý povzdech či konstatování: děti nečtou. A tím to pro mnohé končí. Ne tak pro autory a realizátory projektů, o nichž si přečtete v tomto čísle Bulletinu.

Co dětem četba dává, není třeba na tomto místě rozebírat. Pojďme si spíše ukázat, co všechno se dá udělat pro to, abychom děti ke čtení získali a těm, které čtou, vytvořili motivující podmínky. Jakým způsobem podnítit a udržet jejich zájem, jak povzbuzovat ty, kdo považují čtení za nudnou školní povinnost, která je navíc pořádně namáhavá - zkrátka, jak učinit knihy a čtení pro děti atraktivnějšími.

Ukázkovým příkladem je dnes už legendární Noc s Andersenem. Díky Buchlovankám a jejich jedinečnému nápadu se každoročně tisíce dětí setká naprosto netradičním způsobem s knihami i prostředím, kde se knihy soustředí. V mnoha případech tak vznikne velmi blízký vztah.

Jiné projekty zaměřují svou pozornost vedle konkrétní práce s dětmi hlavně na rodiče, neboť oni jsou těmi nejdůležitějšími a nejvlivnějšími průvodci dětí na cestě ke čtenářství. Propagaci čtenářství a knih pro děti zaměřené na nejširší veřejnost (rodiče, prarodiče, učitele a další "vychovatele") se věnují nejen kampaně Rosteme s knihou a Celé Česko čte dětem, ale také Veletrh dětské knihy, jenž se z nenápadné akce lokálního charakteru vypracoval v prestižní událost roku, jíž se účastní snad všichni nakladatelé literatury pro děti (a o dětech). A věřím, že úspěch nemine i právě vznikající Den dětské knihy.

Specifické postavení mezi všemi těmito aktivitami zaujímá soutěž o nejlepší knihovnu (oddělení) pro děti - Kamarádka knihovna. I když není určena přímo dětem, děti v ní mají hlavní slovo. Ony vyjadřují svůj názor a vyslovují podporu své knihovně. A prostřednictvím vysvědčení, která knihovnám vystavily, se nepřímo dozvídáme, co by měla dětská knihovna splňovat, aby mohla být dětem kamarádkou. Dosavadní výsledky ukazují, že nejdůležitější je osobnost knihovnice - ta má moc děti pro knihu/knihovnu získat a udržet si je.

Ale, ať už ke čtení přivedou děti láskyplní rodiče, čtoucí svému potomku dvacet minut denně nebo laskavé knihovnice v bezpečném a neohrožujícím prostředí dětských knihoven, zaslouží si všichni, kdo nesložili ruce do klína s povzdechem "ony stejně nečtou", za svou obětavou práci velký dík.

Eva Sedláčková, předsedkyně Klubu dětských knihoven SKIP